Zahrádka obecně

O Zahrádce – základní informace

Malé městečko Zahrádka leželo ve zvlněné krajině Českomoravské vrchoviny. V období 2. světové války v obci žilo necelých 1 000 obyvatel. Nechyběla zde žádná ze základních služeb. Zahrádka byla střediskovou obcí, kam lidé z okolí dojížděli za těmito službami. Část obyvatel byla zaměstnána v podniku Kovofiniš. Zajištěno bylo také přímé autobusové spojení do Prahy. Protékala zde řeka Želivka, která se stala obci osudnou. V roce 1969 tehdejší vláda definitivně rozhodla o výstavbě vodního díla Švihov. Všechny obce v zátopové oblasti byly srovnány se zemí. Zahrádka společně ještě s Dolními Královicemi byla největší z nich. Ačkoliv přímo v zátopové oblasti ležela pouze menší část obce, za účelem zachování jakosti vody byla Zahrádka zbořena téměř celá. Domky byly vykoupeny a většina obyvatel se odstěhovala do náhradní výstavby především v Ledči nad Sázavou, Světlé nad Sázavou a Humpolci. V těchto městech vznikly celé nové ulice pro zahrádecké obyvatele. V Ledči i Světlé tak existuje ulice „Zahrádecká.“ Poslední občané se odstěhovali ze Zahrádky v roce 1977. V současnosti je z původní zahrádecké zástavby trvale obydlen pouze dům čp. 190 (39), který se nachází u dnešní hlavní silnice. Na bývalém náměstí dodnes stojí kostel sv. Víta, kašna a socha Panny Marie Bolestné.

Místo je možné navštívit. Je zde hřbitov, náměstí s kašnou, sochou a samozřejmě kostel. Kostel bývá uzamčen, avšak v průběhu roku zde Spolek Přátelé Zahrádky a Národní památkový ústav pořádá nejrůznější akce, kdy si lze prohlédnout i interiér. Vzlínající vlhkost se bohužel podepsala na vnitřních omítkách, které jsou ve špatném stavu. V posledních letech však proběhly různé rekonstrukční práce. Místo se nachází necelých 6 kilometrů od sjezdu z dálnice D1 (exit 81 – Koberovice).

Uvnitř svatostánku je také umístěna plastika „Socha pro Josefa Toufara,“ který zde několik let působil. Vytvořil ji známý sochař Olbram Zoubek jako svou poslední sochu, nedlouho poté zemřel. Páter Toufar zde působil ve 40. letech. Po roce 1948 byl místním komunistům nepohodlný a královéhradecké biskupství bylo požádáno o jeho přeložení jinam. Kněz byl však velmi oblíben a místními lidmi byly organizovány petice proti jeho přeložení. Biskupská konzistoř se však podvolila nátlaku a doporučila Toufarovi rezignaci. O několik dní později farář rezignoval a byl jmenován administrátorem v obci Číhošť. S touto obcí je díky tzv. Číhošťskému zázraku jeho jméno spjato.



Zleva:

1. obr: Zahrádka focená ze Zámostí, období 1. republiky. Pohlednice, výroba Vomáčka Pardubice

2. obr: Zahrádka focená ze Zámostí, 70. léta. Autor: Eduard Nowicki

3. obr: Letecký pohled na Zahrádku, rok 2018

4. obr: Bývalé náměstí v Zahrádce, rok 2018


Vodní nádrž Švihov je v současnosti největší vodárenskou nádrží ve střední Evropě. Vodou zásobuje především Prahu, některé obce ve Středočeském kraji a také obce poblíž přehrady. Celkem poskytuje pitnou vodu více než milionu lidí. Za zmínku stojí, že voda je upravována na pitnou nedaleko od hráze Švihova. Takto vyčištěná voda pak teče samospádem až do Prahy tunelem dlouhým 51 km, jehož průměr je 2,6 metru. Tímto se řadí k nejdelším tunelům světa. Kolem celé přehrady je ochranné pásmo. Je zde omezena hospodářská činnost, do těsné blízkosti přehrady je zakázán i vstup. Což je ostatně možná také důvod, proč se Švihov nedostal příliš do povědomí širší veřejnosti. I přes tento fakt se jedná o 3. největší přehradní nádrž v ČR. Větší jsou už jen Orlík a Lipno. Švihov tak překonává nádrže jako například Slapy, Rozkoš, Nechranice, Vranov či Nové Mlýny.

Část jednoho z posledních zápisů v obecní kronice (rok 1975)

„Zahrádka se vylidňuje, občané opouštějí své milé městečko, domky se bourají, silnice k mostu přes Želivku je přerušena hlubokým příkopem, voda v Želivce stoupá, Zahrádka umírá. Nyní zahrádečtí rodáci pociťují, co ztrácejí. Ale nejen rodáci jako je i pisatel těchto smutných řádků, vzdychají a smutní i lidé, kteří se k nám přistěhovali a s námi se sžili. Jeden celkem mladý občan rozvádí řeč takto: Zahrádka byla něco zvláštního, ani ves ani město, ale ani město, ani ves. Pro kulturní vyžití jsme tu měli vše, občas divadlo, stále kino, jeden lepší a jeden horší hostinec, fotbal, hokej, tělovýchovu, lékaře, zubaře, základní devítiletou školu, mateřskou školu, poštu, telefon, obchody, textil, obuv, chemodrogu, obnovu, rybáře, myslivce, dobré zaměstnání v Kovofiniši, autobusové spojení na všechny strany a přímé do Prahy, ale co hlavního individuelní svobodu. Když jsem se oblékl do „starých hadrů“ a šel třeba do lesa nebo někomu pomoci s prací, potkával a zdravil jsem se srdečně s lidmi stejně, jako když jsem se nastrojil do „gala“ a vedl jsem děti na školní oslavu nebo manželku k zábavě ...“
Převzato z opisu obecní kroniky.